Metanoia Militia Nová pravice Arktos Podmínky O nás Umění číst Tisky Antik Zasláno

Právě vyšlo

Právě vyšlo

Písně pro Jana a Prahu

Edice Militia

 

Vyšlo jinde

Vyšlo jinde

 Být pohanem

Macrobius - Saturnálie

edice Poslední Římané

Oswald Spengler 

Zánik Západu...

 L. N. Gumiljov

Od Rusi k Rusku 

Michail L. Gasparov

Nástin dějin evrop. verše

Rudolf Jičín

Kladivo...

Objednávejte na:

nsbkp@seznam.cz

Umění číst

 

TISÍCE KNIH … A ANALFABETISMUS MODERNÍCH LIDÍ

Dovedou „moderní lidé“ vůbec ještě číst v pravém slova smyslu, tj. z hodnotných knih si osvojovat (tj. do vlastního svého osobního života vnášet) hodnoty, z moudrých knih moudrost? Už sám styl jejich života je takový, že k tomu u zdrcující většiny prostě dojít nemůže, neboť tento „moderní člověk“ již žádnou knihu opravdu prožívat neumí a nic takového od ní nečeká a nežádá. Ve většině evropských zemí se sice čte velmi mnoho – a nejen v kruzích tzv. inteligence. Nicméně způsob, jak se čte, je dalekosáhle narušen onou výše vylíčenou postupující devastací duchovního života, ztrátou víry v pevné hodnoty, vždy více zející nesmyslností všeho. „Moderní člověk“ čte ne proto, aby hledal, resp. prohluboval smysl svého života, ale aby se opět na pár okamžiků odvrátil od doléhající nesmyslnosti. S nesmyslností se nebojuje, ale hraje se s ní jakási dětinská hra na schovávanou. Tím se před ní ovšem kapituluje. Proto kvantitativně i intensitou zájmu v tomto lidstvu převažuje zcela a naprosto vše, co má ráz hry s jejím napětím a priori neškodným, a proto orgie sportovního fanouškovství, proto pasivní zmrtvění lidí u televizorů při pohledu na to, jak žijí jiní, proto kult pohybu a motorismu, dodávající životu lidí velmi lacino výplň pro celé plochy času, iluzi změny, ovšem změny povahy laciné, vcelku únikové a nenáročné. A na tento způsob je pak pojímána i role knihy v rámci „moderního stylu života“. Tento člověk čte ne proto, aby se koncentroval, aby vnitřně a mravně rostl, aby zrál pro náročnější řešení problémů své skutečného života, ale aby od tohoto života utekl, aby se rozptyloval, aby se bavil, aby zase nějak pohodlně zabil pár hodin. Nemyslící lidé běžně říkají, že „milují knihy“, protože v nich prý „přijdou na jiné myšlenky“ – jako by myšlení vůbec mohlo být jiné než o problémech života lidskému jedinci nejvlastnějších. Jako lidé dnes dovedou i nejvážnější, filosoficky hluboké hudební drama poslouchat na způsob vídeňské operety, dovedou se někteří dokonce i „bavit“ virtuozitou Platonových dialogů. Ale tak se zajisté životní moudrost nerodí a neprohlubuje. V tzv. „civilizovaných“, resp. „kulturních“ zemích jsou denně vrhány na trh sta a sta nových knižních titulů, knihy se prodávají nejednou ve statisícových nákladech – a státníci těchto zemí se pak chlubí kulturností obyvatelstva… Ale výsledky jsou ubohé, i o bestselerech za pár let často již nikdo nic neví, i lidé, vlastnící knihovny o tisících svazcích a opravdu je čtoucí, zůstávají většinou kulturně podvyvinutí a mravně nízcí – to vše prostě proto, že i sám princip knihy a četby se v posledních desetiletích dalekosáhle odcizil svému původnímu poslání: formovat člověka, prohlubovat lidství… Ne náhodou obrat „o něčem mluvit“ byl v posledních letech zatlačen výrazem „o něčem (se) bavit“.

 

OSUD KNIHY V HEKTICKÉM CHVATU ŽIVOTA

Zejména tu působí sám hektický chvat běžného života, přeplnění života tisíci jednotlivostmi. Protože normální pracovní den, ale stejně i den pracovního volna, resp. víkend moderního člověka, je vyplněn mnoha jednotlivostmi, protože denně začíná tisíckrát „myslit“ na jiné a jiné věci, myslit v prvém slova smyslu už neumí – ani nemůže umět. Pokud i v mnoha jedincích sklon k hlubšímu myšlení v mládí vůbec byl, tento styl života jej naprosto jistě ubije. Lidé mají pak nutně současně pocit jednak velké přeplněnosti, jednak naprosté prázdnoty života – obojí pocit je naprosto správný. Současně mají lidé i jiné ambivalentní pocity – např. pocit nesmírného chvatu a tempa života a zároveň pocit, že se ničeho nedosahuje, že se život vůbec nemění. Pocit, že to a to všechno „musí být“, že je to pro život absolutně nezbytné – a zároveň pocit, že vše je „marnost nad marnost“, že to stejně k ničemu nevede. Pocit, že člověk „musí užívat života“ – a zároveň pocit, že stejně ze života nic nemá. Vše to je naprosto logické, neboť čím více jednotlivostí učiní člověk předmětem svého úsilí, tím jistěji nezažije žádnou z nich. Proto „čím více“, tím hrozivější prázdnota. A dostane-li takto žijící člověk do ruky knihu, dokonce i knihu hodnotnou, i ji „musí“ číst rychle, protože od ní „musí“ spěchat jinam – proto mu ta kniha celkem k ničemu není a být nemůže, i kdyby její obsah byl sebemoudřejší. Tím spíše pak kniha filosofická, nad jejímž každým odstavcem je nutno uvažovat. Pokud ji moderní člověk do ruky vůbec dostane, musí mít pocit podobný tomu, jako by byla psána čínštinou. A on jaksi „neměl čas“, resp. „nemusil se“ naučit čínsky… A tak se raději znovu vrhne do onoho běžného závodu o vždy větší a větší tempo směrem k hrobu.

 

TŘETÍ ČETBA

…škola sice mladým lidem do rukou knihy, sta knih, ale nenaučí je číst tak, aby to pro ně bylo bytostným zážitkem, zasahujícím a formujícím vnitřní život. Jakmile se centrální, vše ovlivňující snahou stalo nikoliv lidsky zrát, ale užívat speciálních dovedností komerčním způsobem, stává se i nejhodnotnější kniha velmi těžce pramenem vnitřní obrody duchovního zrání. Jako nestačí pramen vody, ale nutno z něho pít, tak nestačí knihy číst, ale je nutno je prožívat. A to zdrcující většině již sám styl jejího života znemožňuje. I když se čte mnoho, v principu je dnes možnost duchovního zrání skrze knihu a priori zabita dvěma absolutně převažujícími způsoby čtení, a to jednak memorováním u odborných knih (sklon k pouhému memorování v posledních generacích prdce zesílil jako přirozený důsledek rozmachu oněch vždy bohatších, informacemi přeplněných speciálních učebnic), za druhé – a to je ještě osudnější – sklonem k zábavy-chtivosti (zejména v poměru ke krásné literatuře a vůbec k umění), pojetím knihy jakožto nikoliv součásti života, nástroje pro zvládání obtíží života, ale jakožto prostředku, jak ze života a jeho obtíží utéct. Společným jmenovatelem obojí deformace je to, že se ke knize přistupuje – jako k čemukoliv ostatnímu – na způsob konzumenta. Již proto téměř vždy jen jednou (moderní člověk téměř vždy naivně soudí, že jakmile již něco „zná“, vracet se k tomu by bylo nesmyslné, ostatně na to domněle ani nemá čas, on přece „musí“ i tolik jiného!). Člověk se však tvorem kulturním stává nikoliv tím, že čte, nýbrž že má bytostnou potřebu číst. Nikoliv tedy kniha, kterou člověk přečetl, ale ke které má potřebu se vracet, stává se podkladem hodnotného prohlubování jeho vnitřního života. O knihách filosofických (= moudrosti milovných) platí ostatně totéž, co o jakékoliv beletrii, že téměř vždy teprve třetí a další četba může člověka bytostně formovat. Může mu pomoci, aby si skutečně „osvojil“ v doslovném smyslu jisté hodnoty. První četba čehokoliv, i když je poctivá, tj. pomalá, přemýšlivá, neuspěchaná, neroztěkaná, nutně totiž postihuje především informativní stránku věci, tj. jde v ní o seznámení se s dějem, obsahem. Obvykle až při druhém čtení (a na to již většina „moderních“ lidí prostě nemá kdy!) se začíná rozvíjet vlastní čtenářovo přemýšlení, začíná např. srovnávat povahy líčených postav, konfrontuje ústřední záměr autorův se zdarem či nezdarem jeho jednotlivých pasáží (to při prvním není možné nikdy), čtenář začíná být schopen opodstatněně zaujímat vlastní kritické stanovisko, začíná prolínat to, co čte, s tím, co zná odjinud atd. Ale teprve třetí četba, kdy již čtenář zná jak obsah, tak má zážitky povahy hlavních postav knihy, začíná být tvořivým dialogem čtenáře s autorem, schopnost vlastního kritického postoje začíná přerůstat do sebekritických úvah o vlastním životě, o vlastních životních zápasech a chybách, upevňují se a proměňují se již známé, rodí se hodnoty pro něj nové, mravní i jiné. Protože však ke třetí četbě se dnes dostává jen zlomeček lidí, ostatním se jeví čímsi nesmyslným, proto se dnes skrze četbu knih téměř žádné hodnoty neosvojují. Lidé čtou mnohem více než v minulých dobách, ale nemají z toho ani zlomek toho, co měli např. první evangelíci z četby samojediné bible, popř. co měli staří Řekové ze samotného Homéra. Neboť jde nikoliv o to, kolik toho člověk přečte, ale co z potištěných stránek opravdu vyčte, tj. vtiskne do svého nitra. A ještě nadto: a co ze svého osobního života do čtených knih „večte“, tj. do jaké míry nazře životný obsah knihy svým vlastním životem a jeho osobitou problematikou. Kdo nedovede do knihy včíst svou osobní bolest, úzkost, malomoc a naději, tomu není nic platné, ani kdyby nad knihami proseděl celá desetiletí. Protože „moderní člověk“ pořád spěchá a pořád těká od něčeho k něčemu, jeví se mu přirozeným, že na druhou či další četbu knihy prostě „nemá čas“, neuvědomuje si, že tím vlastně říká, že nemá čas na sebe, na své nitro, na zrání hlubších vrstev vlastního „já“. Říká tím také, že – protože je posedlý hektickou touhou po vlastním štěstí – nemá čas se poradit, v čem by pravé štěstí – eudaimonia – mohlo spočívat. A tak pokračuje onen bludný kruh, který nemůže skončit jinak než katastrofou. Lidé dnes tak snadno přecházejí od knih k počítačům – jež podávají „informace“, ale nikoliv tvůrčí proces jejich vzniku – protože si už dříve navykli i knihy číst a pojímat jen jako souhrn zmrtvělých zmrtvěných informací, nikoliv jako dílnu moudrosti.

Milan Machovec, Filosofie tváří v tvář zániku, Brno 1998, str. 48 až 52. (Text vznikl již počátkem osmdesátých let minulého století.)

Autor byl (1925–2003) marxista, nejprve nadšený, posléze reformní (proklamoval dialog s křesťanstvím a masarykovštinou), aby se nakonec – naprosto konsekventně – stal jakýmsi „ekofeministou“: a z této „lunární“ perspektivy nahlíží a vysvětluje „úpadek Západu“. Avšak byl také velký wagnerián, jehož výklad indoevropanství vychází z meziválečných i starších německých prací... 

* * *

Nejprve si prohlédněte obsah, jmenný rejstřík, prolistujte poznámky. Čtěte aktivně, podtrhávejte a dělejte si poznámky do textu (marginálie) nebo na "předsádku". Opakujte si, co jste si přečetli a zapisujte si (cca tři až pět stran poznámek na sto stran textu), co vás zaujalo (to podstatné, přitažlivé nebo naopak sporné). Ideálem je pak společné čtení. Výklad čteného a rozprava ve skupině.

 

* * *

Sejde-li se takový "čtenářský kroužek" (Denkzirkel), podělte se s námi o svou zkušenost! 

* * *

Veřejný svět, fyziologický svět. Čte se nahlas, četba se obrací k funkcím uší a hrdla, perioda byla tělesným celkem: tím, co se dalo říci jedním dechem. Čtení - pracoval na něm celý organismus: pravice drží svinutý svitek, levice si přitahuje sloupce textu, jeden po druhém, pomalu, jemně, aby se listina nerozpadla a vlákna se netřepila, ramena a paže jsou neustále napnuté... (G. Benn - Dórský svět, str. 9)

* * *

Středověké čtení bylo nejen artikulovaným projevem, ale i četbou zvláštního druhu. Základem veškeré univerzitní výuky bylo skutečné lectio, hlasité přečtení kratičkého úryvku textu, po němž následovalo všestranné objasnění písemného záznamu /littera/, doslovného textu /sensus/ a vlastního smyslu /sententia/. Již svatý Augustin sice rozlišoval "legere in silentio" od "lectio clara", avšak i toto meditativní čtení bylo spojeno s hlasitou memorací, třebaže v tichém ústraní. Také v renesanční Itálii se běžně četlo nahlas. K proměně polomagického, pospolitě družného světa orální komunikace v individuální, globálně vizuální vnímání textu přispěla ještě před vynálezem knihtisku technika mechanické reprodukce kresby. Přesto však trvalo celá desetiletí, ne-li staletí, než se člověk "typografického věku" naučil přelétávat zrakem řádky a globálně klouzat po novinových sloupcích. (F. Šmahel - "Od středověku k novověku: modi legendi et vivendi", In: Umění 1984, str. 318 -319)  

* * *

Žijeme v čase vědy a nadbytku. Péče o knihy obecně a úcta, jaké se těšily v dobách, kdy každý další výtisk musel někdo vlastnoručně opsat, už očividně neodpovídají "potřebám společnosti" nebo udržování vzdělanosti. Má-li Zahrada mús přetrvat jako zahrada, nezbytně potřebuje plečku.

(Ezra Pound, ABC četby, Brno 2004, str. 15)

* * *

Tam, kde chybí řád a smysl nebo (upřímná)snaha pochopit, není vhodné zasívat moudrost, podobně jako dobré semeno nesejeme do slané půdy.

 

Manu II-112

 

 * * *

Záplava plytkých knih, které se skutečně vyčerpají během jediného čtení, vede moderního člověka k názoru, že každá kniha je stejná a že s ní může být hotov během jediného čtení. Jenže tak to není. A moderní člověk si to postupně opět uvědomí. Skutečnou radost z knihy získáme, jestliže ji čteme pořád znovu a znovu a pokaždé nám připadá jiná, pokaždé v ní nacházíme další význam, další rovinu významů. Jako obvykle je to otázka hodnot: jsme zavaleni množstvím knih a už si sotva uvědomujeme, že kniha může hodnotu – stejnou hodnotu, jakou má šperk nebo krásný obraz, do něhož se pohled může nořit pořád a pořád hlouběji a získávat tak pokaždé pronikavější zážitek. Je mnohem a mnohem lepší číst v jistém časovém rozmezí jednu knihu šestkrát než číst šest zcela různých knih. Neboť když člověka určitá kniha vyzve, aby si ji přečetl šestkrát bude to pokaždé hlubší zážitek a obohatí to celou duši – jek její emocionální, tak i mentální část. Pokud však přečtete šest knih jen jednou, není to nic jiného než pouhé hromadění povrchního zájmu, tíživé hromadění moderní doby, množství postrádající skutečnou hodnotu.

 

D. H. Lawrence, Apokalypsa

 

 

Antický člověk četl, pokud četl – stávalo se to zřídka – , sám sobě, nahlas; lidem bylo divné, četl-li někdo potichu, ptali se sami sebe, proč. Nahlas: to znamená se všemi vzmachy, ohyby a zvraty tónu a proměnami tempa, z nichž měl antický veřejný svět potěšení (…) Souvětí je, ve smyslu starověku, především fyziologický celek, uzavřený jediným nadechnutím (…) – my vlastně vůbec nemáme právo na velké souvětí, my moderní, krátkodeší v každém smyslu!

 

Friedrich Nietzsche, Mimo dobro a zlo, Praha 2003, str. 143.

 

 

 

Délský potápěč

Délský potápěč

Délský potápěč... víc o našich autorech...
 

 

Cantos ze Salo

 

Dvě těla krále